Motivuje ho úžas a radost zákazníka. Užívá si to. I proto zatím netouží, aby jeho fotografie visely ve výstavních síních a lidé kolem nich bezděčně procházeli. Možná časem, až bude hodně slavný a ještě více známý. Daniel Šeiner se živí focením jednadvacet let.
Na čem momentálně pracujete?
Mám rozdělaných několik zakázek. Pracuji na fotografii pro CD začínající rockové kapely Unrated a na stránkách pro českou firmu Netex, která vyrábí věci z netkané textilie. A hodně pro agenturu Fashion Models. Vyhrál jsem konkurz na jejího výhradního fotografa.
Od kdy se datuje spolupráce s Fashion Models?
Dva roky nazpátek. S manželkou jsme tenkrát otevřeli obchody s módní značkou Denny Rose a začali využívat modelky agentury Fashion Models k přehlídkám i focení a postupně vznikala spolupráce. Modelky jsem fotil už několik let před tím, většinou začínající, které se fotkami ode mě prezentovaly na různých castincích.
Z vašich snímků je znát, že hodně přemýšlíte nad tím, co fotíte.
Jsem zvyklý odevzdávat nejlepší práci, až když jsem si jistý, že je to dokonalé, to pravé. Například při focení svateb nechci být cizím faktorem a působit negativním dojmem. Svatby jsou natolik osobní a intimní záležitostí, že chci, aby vypovídaly o zúčastněných lidech, aby byli spokojení, na fotografiích se poznali a řekli si: ano, to jsme my. Je fakt, že se spoustou svatebčanů jsme dodnes přátelé, nebo spolupráce pokračuje, fotím jim děti, jejich rodinné oslavy. Mám hrozně rád lidi, emoce, vztahy. Každý člověk je sám o sobě zajímavý. Rád na svých fotografiích zachycuji lidskou duši.
Z fotek propracovaných do posledního detailu bych vás tipla na velkého perfekcionistu. Jste narozen v Panně?
Perfekcionista jsem, Panna ne, jsem Štír.
Jaký je pro vás pohled na svět v hledáčku objektivu?
Když se dívám skrz fotoaparát, mám pocit odstupu, nadhled, ale samozřejmě vnímám atmosféru okolo a snažím se ji zachytit. Musím přiznat, že mám velký problém, když někdo fotí mě. Jak jsem zvyklý dívat se do fotoaparátu ze zadní strany, mám pak divný pocit, když jsem na opačné straně.
Fotíte svět i shora.
Z létání mám vždy strach, ale jen na okamžik, při startu, kdy se vzdálenost od země zvětšuje. Nahoře je fajn, s pilotem jsme sehraní. K leteckému focení mě přivedl můj táta.
Píšete o něm na svých webových stránkách: „Za každou špatnou fotku, za kterou jsem dostal od táty vynadáno, jsem dodnes vděčný, protože mě to posunulo zase o kus dál.“
Foťák jsem měl poprvé v ruce už asi v pěti letech, byl to Nikon F, dodnes ho mám schovaný ve sbírce starých foťáků. V archivu mám spoustu negativů. Bavilo mě trávit s tátou hodně času ve fotokomoře a vyvolávat. Pak přišel čas rozhodnout se, co po základní škole. Původní záměr byl jít na zemědělskou školu, ale zvolil jsem fotografickou školu. Spoustu věcí jsem znal od táty. Pamatuji si, jak mě pohlavkoval za každou špatnou fotku, on je také perfekcionista. Pak skončila analogová fotografie a přišla digitální. Táta nebyl kamarád s počítačem a já jsem ho začal učit pracovat s digitální fotografií. Tátova škola mě ale posunula v myšlení někam dál.
Kolik let se živíte jako profesionální fotograf?
Od třiadevadesátého roku. Není to úplně jednoduchá obživa. Tím, že přišla krize a z focení se stala volná živnost, spousta lidí, kteří si můžou dovolit levnou zrcadlovku za deset patnáct tisíc, si myslí, že z nich jsou profesionální fotografové. Většinou brzy zjistí, že to není nic jednoduchého a krásná fotografie nevznikne pouhým stiskem spouště. Pro začínající fotografy pořádám workshopy na různá témata.
Máte svoje fotografie vystavené doma?
Ne, na vlastní tvorbu je málo času. Mám spoustu zakázek a hodně času zabere postprodukce.
Pro svoji práci se umíte nadchnout, je vidět, že vás pohlcuje.
Chci jí věnovat úplně všechno. Je náročná na čas, prací trávím patnáct hodin denně, ale mám radost z výsledků a ze spokojenosti klientů.
Text: Karen Ronová
Foto: archiv Daniela Šeinera
